Břehy křišťálových vod

nad břehem křišťálových vod
trhám lístky suchého kvítí
kam se ztratil svět
který jsme ještě před nedávnem žili
kdysi tak něžný
a přesto tajemný
utíkám
a vlastně nespěchám
čekám až to polní kvítí
znovu barev nabude

ptám se větrů a ptám se deště
kolik rukou trhalo již tyto květy
kolik srdcí naplněno bylo
kolik lásky uplynulo
kolik útrap prožijeme ještě

nad břehem křišťálových vod
tě z dáli vidím přicházet
to kvítí které jsem tobě trhal
uplavalo jako čas
čas který mohl všechno zpřeházet
tak jako v nás
naděje umírala poslední

jsi tady
a já už žádnou bolest nemám
jen mé srdce které ti dám
kapky deště omyjí
spolu jdeme
spolu v trávě tančíme
a všechno to pochybné žití
předešlé uschlé kvítí
konečně navždy pohřbíme

Na konec

vodou černou jako mračna loňských zim
zapíjíš svůj promarněný žal
ten co nebyl nikdy vedle tebe
většinou však mlčky stál... opodál

duše jako pavučiny zrcadla se tříští
on byl tam, v pomíjivém tichu dál
umlčen potleskem na prázdném jevišti
nikdy nepřišel neb stojí sám

pravdu, kterou hledáme již stovky let
schovanou ve slovech a slzách bytí
najdeš u něj až skončí svět
.... archanděl lapen ve své bílé síti

Až jednou zazní tiché amaj

až jednou zazní tiché amaj
a tvoje ruce budou na těch mých
budu cítit každý pohyb tvého srdce
vždyť proto jsme začali žít
a neříkej že na konci nezní hudba

já vím, že tam
i na začátku
stojí v propadlišti starých kulis
dirigent s bílými vlasy
a na rukou nese slova
která vdechují život

tam všude jsem byl nebo budu
a kde budu já budeš i ty
protože ty ruce si budu pamatovat

dech za krkem
a tvá prsa na mých zádech
protože při té harmonii která pojí
budeme cítit jeden druhého
tak jako na začátku
tak jako na konci

Modlitba o andělovi

jen anděl věděl jak se píše na oblaka
jak se létá
jak se spí
a smutkem stíral úsměv

prodával život
za minuty ticha měnil den
a dával za vděk každou modlitbou
kterou utopil ve výkřiku lidí

z hlasů dětí
z paží mužů
a z vlasů žen
naděje tak prázdná jako nebe samo
umírala dřív
než jakýkoli závan prchavého štěstí
které nikdy neexistovalo

poslední den se měřil zlatem
obchod s jídlem
se životem
věděl komu dát a komu brát

paktoval se s nimi
ti jež pouze brali
ti jež nevěděli co je dar
ti jež tisíce lidí jali
ti jež báli se osudových čar

vytvářeli období z čistého strachu
skřípaly zuby
z hladu a bídy
barvily vše slzy z červeného nachu
jak málo vzdálené
jsou ohně genocidy

Pták

znáš ten svět?
ptal se mě malý kluk
a místo vteřiny k odpovědi
hodil kámen a trefil ptáka

tak nesmyslně jsem si připadal
pták dopadl
zlomil se
otevřel
maličkými prsty mu vytáhl srdce
a zahodil

když jsi sebrala vzpomínky
nechci ani znát tvé jméno
bezcenné a trpící jako ten pták

nechci vidět
strhaná a plačící křídla
ve větru zlomená ve dví
tak lámaly se moje ruce
když jsem se tě dotýkal

nasadil jsem klobouk
malého hocha pochválil
vstal
odkopl ptáka a tebe stranou
a odešel

Hudba noci

ze dvou lamp na nábřeží
visely šnůry svázaných not
kapky z vln
tříštící se o nábřeží
hrály na xylofon
ten shrbený stařec
co držel rozbité housle
    které kdysi hrály
jen tiše seděl a poslouchal
hudbu krásnější
    než byla ta jeho
pak strhal všechny noty
nacpal je do houslí
a pustil po vodě